První z poznatků o udržitelném běhání

Následující řádky se budou zezačátku číst špatně těm, kteří si stanovili cíle, že se zlepší a sledují od samého začátku jen čas a to, jestli jsou rychlejší nebo jestli uběhnout dál. A patřím mezi ně i já. Naopak vy, kteří jste začali běhat nebo běháte již dlouho, ale vaší prioritou je UŽÍT si těch 30, 45, 60 nebo kolik minut času máte a vnímáte okolní krajinu, a navíc máte třeba to štěstí, že s někým můžete běžet/jít a třeba si i popovídat, budete následující věty brát jako utvrzení, že jste na správné cestě. Zde jsou poznatky, záměrně nepoužívám slovo "pravidla", které jsem na sobě zjistil a pomohly mi po dlouhé době znovu začít běhat a těšit se na další běh. V každém blogu se zaměřím na jeden z těchto poznatků. Zatím jich mám pět. Tak uvidíme, třeba mne ještě nějaké napadnou než dopíšu ten poslední pátý. Pojďme na to.

Poznatek první: Zpomalte co nejvíc můžete, držte se na uzdě jako závodního koně a běhejte co nejvíce času v tzv. konverzační zóně (tzn. tak, že při běhu byste byli shopni s někým vést konverzaci). Je úplně jedno, jestli běháte kilometr za 3min nebo za 10min. Zejména lidé, kteří patří k aktivním či bývalým sportovcům, jsou naučeni zvyšovat tréninkem svůj výkon, být lepší, trénují pro to, aby se zlepšili. Možná v počátcích začali se sportem proto, že v něm našli vášeň, nebo někdy to je motivace, která je někdy dokonce i vynucena okolím (rodiči, kamarády, školou atp.) Pokud mezi ně patříte jako já, máte nejspíš tendenci používat a přistupovat k běhu jako k tréninku, který Vás má "zlepšit". Ale co vlastně chceme zlepšit? Zbavit se přebytečného tuku, uběhnout půlmaraton, maraton či ultramaraton? Většinou to začíná předsevzetím. Do roka to dám. Ale co pak? A co když navíc v průběhu přijde zranění, nemoc, nebo jiná stopka? Je spoustu lidí, kteří to dali, tak to přece musím dát i já. Klasická situace. Obouvám se, zapínám hodinky a dávám testovací běh. Je to tzv. základní laťka, kterou se od té doby snažím posunout. Super, jde to. Ale po pár "tréninzích" přichází náraz. Laťka se přestává zvedat. Tlačím víc na pilu. Nezvedá se. Mozek začíná panikařit. Přichází frustrace. Tlačím víc na pilu. Ještě nějakou sekundu. Bum. Je tu únavový úraz. Někdy to je koleno, nárt, achilovka, stehenní sval, záda. Dávám oraz. Panika se ale zvyšuje. Vytýčený cíl se přibližuje a já jsem zase jako v člověče nezlob se v domečku. Vybíhám. Samozřejmě nedoléčený, protože "už je to lepší, to bude v pohodě". Snažím se udržet poslední dosaženou laťku, anebo alespoň se jí co nejrychleji přiblížit a pak překonat. A zase bum. A tak stále dokola a dokola. Výše popsané řádky jsou ze života, jsem si jist, že spoustu z vás se v nich vidí. Já taky. Někteří měli to štěstí, že jim tělo vydrželo a cíle dosáhli, nebo si prostě nastavili menší cíl a nebylo to takový stresík. Ano stresík. Safra, moment, běhám proto, abych měl z běhání stresy??? Co je vlastně cíl? Čím jsem starší, běžecky dospívám a zjišťuji, že cílem je být schopen ... (nechávám na zamyšlenou) Mezitím poznatek jak na to jinak. Vybíhám. Soustředím se udržet se lehce nad půlkou svého maxima. Je jedno, jestli běžím, nebo většinu času jdu, nebo pravidelně střídám běh s chůzí. Hlavní cíl mám totiž jiný. Jít běhat, protože mi to dělá radost, že jsem na vzduchu, že mi funguje tělo a ještě vidím krásu okolního světa. Prostě super. A další den, a další den, a další den, možná donekonečna, kdoví. A hele, ono to jde zrychlit. Wow. Proč ne, ty jo, hustý, to jsem nečekal/a. Ale prrrr, nebudu to přehánět, zase někdy příště. Koukám na hodinky, cože??? Lepší čas. Hustý. Ale bacha, příště raději přibrzdím, ať však víme proč ;-) A po pár týdnech, dneska se vyhodím z komfortní zóny. Dám si sprinty (nebo to můžou být rychlejší úseky, úseky do kopečka, nebo nějaký brutálnější kopec). Ale další běhy zase uberu plyn, běžím si tu svoji pohodičku a tak dál a pořá dokolečka. Rekapituluji: Dosáhl/a jsem svého cíle? S největší pravěpodobností si odpovíte ano. Protože cíl jste si nastavili jiný, a to sice za rok být znovu schopen/na obléct se do běžeckého a vyběhnout a mít radost z toho, že prostě můžu. A neposlouchejte své "vrcholové" já, které vám bude našeptávat, ať jste lepší na závodech než minulý rok, nebo ať si ještě posunete svůj osobáček o nějakou tu minutku či sekundu. Je to opravdu cesta do pekel.